Pavel a Zuzka v Jeruzalémě

V Izraeli je nepracovním dnem šabat, tedy sobota. Pátek pak odpovídá naší sobotě, takže zde nikdo nepracuje a vše zavírá okolo druhé.

Ráno jdeme nakupovat, cestou se chceme stavit vybrat peníze z bankomatu, ale ten neakceptuje naše karty. Musíme najít bankomaty s mezinárodní nálepkou, ale na to nemáme čas. Pomáhá nám jedna paní, která nám půjčí 200 šekelů a poté, co jí řekneme, že jsme noví postdoci nás pozve večer k sobě na šábesovou večeři. Její manžel Jake je asociate profesorem matematiky na zdejší univerzitě.

Podaří se nám nakoupit. Od té doby vydatně prší. Jdeme navštívit Karima, aby nám vysvětlil problémy, které budeme řešit. Po opuštění kempusu vyndáváme mapu a než se zorientujeme, kterým východem jsme to vlastně vyšli, zastaví se u nás ochotný pán (jediný v širokém okolí) a radí nám. Téměř před Karimovým domem nás najednou česky osloví mladý náhodný kolemjdoucí se zmijovkou (to je čepice!) a ptá se, zda jsme Češi. Prý si mne pamatuje ze Sušice z Kolpingu a studuje zde hebrejštinu.

Karim kouká na film "Wer früher stirbt, ist länger tot." Zuzce je vysvětlen problém c-arrangementů (vícedimenzionální analogie lineární nezávislosti), a proč je tento problém zajímavý: ví se, že rozhodnout, zda je nějaký matroid reprezentovatelný pomocí arrangementu vektorů (1-arrangementu), je těžké, ale všechny důkazy využívají specifické vlastnosti, které pro c-arrangementy obecně již neplatí. Pro c-arrangementy by tento problém měl být v P a Karim Zuzce vysvětluje, kterak by se to dalo dokázat. Můj problém je domněnka Erdose a Rada o delta-systémech množin. Karim vysvětluje její souvislost s Bettiho čísly.

Po cestě na večeři lije jako z konve. Dorazíme asi 15 minut po sjednaném srazu, navíc nemůžeme trefit správnou adresu. Přichází třináctileté děvče a ptá se nás anglicky, zda něco hledáme. Když ji ukážeme papír s adresou, dozvídáme se, že to je její rodina. Rodiče ji vyslali, aby zjistili, zda někde nebloudíme. Jmenuje se Eliška (Eliševa) a odvede nás k sobě domů. Má pět dalších sourozenců. Po příchodu vyřídíme pozdravy od Karima. Všichni čtyři kluci mají jarmulky. Rodina zazpívá klasickou modlitbu, otec rodiny pronese požehnání nad vínem (v tomto případě hroznovou šťávou -- děti si mohly vybrat: červenou či bílou), pak si umyjeme ruce (od této chvíle až do rozkrojení chleba se nemluví), rozkrojí se chleba a večeře může začít: kuřecí polévka, posléze vynikající kuře s bramborem; jako příloha hummus, něco od T z fazolí a čerstvá zelenina. Děti jsou překvapivě hodné. Otec následně dětem požehná: pozve si jedno po druhém k sobě, dá mu ruce na hlavu pronese modlitbu a předá sladký croissant.

Po večeři začíná zábava, větší děti si čtou, či se starají o menší. Dozvídáme se, že otec Jake je z New Yorku a jeho žena Saša z Moskvy a že se neshodnou na tom, kdo vyhrál druhou světovou. Áron chce, ať s ním tancujeme, skáčem do vzduchu, taháme ho z podlahy, pořád na nás mluví hebrejsky a my mu nerozumíme ani slovo. Jake se sedmiletou Sárou hrají šachy, Jake vysvětluje Sáře proč jsou jednotlivé tahy dobré (snaha o udržení středu, tvorba dvojpěšce, ...) z pedagogických důvodů se občas dopouští chyb, aby ilustroval ideu (např. když Sára nezvládá dopočítat výměnu až do konce). Jak házíme s Áronem, máme už oba vytahané ruce. V půl deváté se loučíme a odcházíme domů.

Dneska je volno, a tak odpočíváme. Venku s menšími přestávkami stále prší. V jedné z těchto přestávek se jdeme projít po univerzitním kempusu. Všude je plno koček, před vstupními dveřmi místa, kde jsme ubytovaní - Belgium House, si hrají dvě koťata. Všude je pusto a prázdno, na lidi narazíme jen výjimečně. Pořizujeme nějaké fotky. Večer proběhnou dva videohovory jeden s Zuzčinými rodiči (ten je v pořádku), jeden s rodiči mými (zde velice dlouho trvá, než se jim videohovor podaří zapnout, pak mají vypnutý mikrofon, takže jde o jednostrannou komunikaci. Nakonec pouštějí hovor na jiném počítači, takže se navzájem slyšíme, ale video stále nefunguje.). Celkem protelefonovány dvě hodiny.

Pracovní den, ráno jdeme za sekretářkou a strávíme tam skoro dvě hodiny. Posléze máme přednášku z matroidů. Chvíli bloudíme po kempusu, než najdeme správný vchod. Pak vysvětlujeme Karimovi s Eranem, co děláme. Karim nás zve na večeři do restaurace.

Konečně máme ráno trochu čas, vyrážíme do města směnit peníze, pořídit si nové SIMky a zařídit bankovní účet. Protože se však musíme vrátit na jedenáctou na kombinatorický seminář (Zuzka tam za týden mluví a chce tedy vědět, jak vypadá.), banku nestíháme. Pro směnárnu jsme se rozhodli, jelikož se nám nedařilo najít ATM, který by akceptoval naše karty (a to máme visu i mastercard, grr). Naštěstí Zuzka s sebou prozíravě vzala docela dost dolarů v hotovosti, tak jsme v centru obíhali směnárny, která má nejlepší kurz. Vyplatilo se, vyhrála poslední. Jo, cesta do centra trvá pěšky zhruba 40 minut. Tak snad zítra. Společný oběd s kombinatorickou skupinou a hurá na přednášku z polytopů a polymath projektu. Venku se setmělo, koupíme si bagetu a jdeme domů.

Ráno vyrážíme založit bankovní účet. Všechny zdejší banky údajně stojí za houby, za všechno jsou poplatky a každou chvíli se prý musí na pobočku. Závěr: vyberte si banku, co má hodně poboček a zkuste založit studentský účet. Začínáme s Leumi, nejprve čekáme 15 minut na to, než přijde chlapík z informací (bez něj prý dál nemůžeme), který nás obratem posílá do jiné fronty. Dozvídáme se, že Leumi pro cizince nabízí jen běžný účet (60 šekelů za vedení, 20 za každý výběr z bankomatu, 2 šekely za každou transakci...).

Raději zkusíme štěstí v Hapoalim, pobočka je hned vedle. Když na nás přijde řada, zjistíme, že pro nás nemůžou nic udělat, cizince obsluhují jen na "kikarcijon", což je za rohem. Chceme adresu písemně, ale úředník ji neumí napsat anglicky.

Správná pobočka není daleko, po 20 minutách bloudění ji na naměstí Kikar Zion nacházíme. Vyčkáme čtvrtou frontu a ujme se nás ne moc milá paní. Založení účtu trvá pár dní, tak si od nás bere všemožné informace, jako adresu, výši stipendia, fotí si pasy, zvací dopisy a slibuje, že se za pár dní telefonicky ozve.

Odpoledne jdeme na Gilovu přednášku o polytopech a hned poté následuje polymath seminář.

Pavel se ráno vydává do druhého kampusu, kde má schůzku s paní ohledně svého víza. Odpoledne se jdeme podívat do bytu, kde budeme bydlet. Je to starý byt po staré paní, podle toho taky vypadá. Navíc je všude vrstva prachu, protože před časem tu byla písečná bouře. Pavlovi se hrozně líbí, je tam totiž klavír (ač příšerně rozlazený). Byt je dispozičně skvělý, ale s kuchyní v dezolátním stavu: nefunkční trouba, vypadlý šuplík, vzpříčená dvířka bránící otevření některých skříněk, plynová dvojplotýnka položená na lince. Byt těsně pod střechou, zasklený balkón na všech stranách, místo topení jen klimatizace a jeden přímotop. Zuzka se bojí, že zmrzne.

Náhle musíme řešit zapeklitý problém: jak vrátit pohovku z ložnice do obýváku? Když to šlo tam, musí to přece jít zpátky! Jenže nejde, i napočtvrté nám chybí asi deset čísel. Je na čase uchýlit se k plánu B. Stěhujeme pohovku přes balkon.

Vracíme se zpět na kolokvium. Karim mluví o matroidech.

Pavel ráno najde a zaplácne několik blech, aspoň zjistil, proč má poštípané nohy! Jdeme si stěžovat na recepci. Slovíčko flea asi nemají ve slovní zásobě, tak jsou jim popsány jako 'small jumping blood sucking beasts'. Nevěřícně se jdou podívat k nám na pokoj, ty mrchy se však stihly schovat. Rozhodnutí: vyluxovat a vyměnit ložní prádlo. Jak se později ukáže, opatření to zcela nedostatečná.

Kolokvium, po něm párty pro post-docy. Loni, poté, když studenti zjistili, jak hrozně je péče o post-docy neorganizovaná, vznikla studentská post-doc komise. Její předsedkyně nás vítá a slibuje webové stránky pro post-docy v angličtině! Snad se jich někdy dočkáme. Následuje dobrý raut s katastrofální přednáškou. Přednášející egyptoložka se nás neustálým opakováním snaží přesvědčit o hlavní myšlence, kterou přispěla k poznání toho, jak vzniklo naše písmo. Již dávno se vědělo, že Kaananci na Sinaji obšlehli egyptské hieroglyfy a použili první písmena těch nejznámějších slov (v češtině by tak např. obrázek domu značil D, obrázek psa P, apod.). Hlavním přínosem řečnice bylo, že si všimla, že oni Kaananci nedodržovali žádný směr psaní, tedy museli být negramotní. Mimo jiné jsme se dozvědeli, že hieroglyfy se čtou vždy proti směru pohledu nakreslených symbolů. Téma zajímavé, ale šlo říct tak za 15 minut, hodina a půl byla opravdu moc.

S Romanem Glebovem se domlouváme, že nás zítra v poledne vyzvedne a půjdeme společně na trh.

Ráno nám pokojský donese šabatovou snídani na pokoj. Pracujeme na pokoji a čekáme na Romana, který se ne a ne objevit. Raději jdeme nakoupit do obchodu, co kdyby trh nevyšel. Ve dvě hodiny zvoní telefon, Roman, že se za třicet minut potkáme na trhu, (ten má otevřeno do tří). Je to naň 40 minut, uvidíme, jak to stihneme. No co, Roman zaspal. Na trhu koupíme banány. A nakonec potkáváme i Romana.

Po návratu domů jde Pavel na záchod a nachází blechu! A kdyby jednu zabije jich alespoň 30! Ty mrchy jsou na dlaždicích dobře vidět. Je šabat, recepce prázdná. Stěžovat si můžeme až v neděli ráno... Nalíčíme pastičky: sníme sobotní snídani a malé (3x3cm) mističky od tvarohu naplníme vodou s šamponem, voda se leskne ve svitu měsíce, blechu to láká, blecha tam skočí, blecha se nemůže odrazit, neboť šampon snížil povrchové napětí... Jako další opatření zastrkujeme gatě od pyžama do ponožek. Pavel vypadá jak zchudlý ruský bohatýr. A jdeme spát. Frázi "Dobrou noc, ať Tě blechy štípou celou noc!" si tentokrát Pavel odpouští.

Ráno začíná bleší invaze! V pastích jich skončilo aspoň 10 (viz čtyřnásobně zvětšené foto). Ale živých je spousta - na každé posteli aspon pět. Vyhlašujeme válku. Jenže ty mrchy skáčou. I poté, co je člověk přimáčkne prstem! Jen co sundáme nohy z postele na koberec, skáčou další. Cesta do koupelny se prodlužuje. Blech je hotové panoptikum - malé, velké, nasosané, nenasosané. Po hodinové (nerozhodné) bitvě jdeme ven. Je šabat a na recepci nikdo není, tak si nemužeme stěžovat. Zuzka si chystá pondělní přednášku. A večer nás čeká další bitva.

Ráno po snídani si jdeme stěžovat. Recepční nabízí přesun a pak dlouho hledá volný pokoj. Nakonec ho najde - číslo 9. Dostaneme dva klíče a rozkaz k okamžitému přesunu. Snadno se to řekne, ale ... Je třeba pořádně nad vanou vyklepat věci. Trvá to. V druhém pokoji raději věci ani nevyndaváme z kufrů. Zuzka je nervózní, neboť si chce chystat pondělní talk, zdržení způsobené přesunem špatně snáší.

Přednášku z matroidů skoro nestihneme, neboť jsme se rozhodli jít na oběd do restaurace u bazénu a tamější obsluze to straaašně trvá. Nakonec se dělíme, Pavel jde pro věci, Zuzka platí. Po přednášce vysvětluje Pavel naše zájmy a výsledky Karimovi s Eranem.

Večer po příchodu do pokoje objeví Pavel na noze blechu. Asi naň skočila, když šel kolem našeho dřívějšího pokoje. Pak jich objeví a zabije ještě pár.

Velká radost, po probuzení žádné blechy! Teda, skoro. Pavel jednu objeví a zabije, když jde do koupelny. Holt, když se člověk projde po koberci bos. Jinak je nabitý den jako každé pondělí, Zuzka mluví na semináři a má veliký úspěch. Pak se jde na rychlý oběd (seminář k Polymath byl přesunut na dřívější čas, tak je třeba uzpůsobit gastronomický rozvrh), seminář k Polymath, pak přednáška z mnohostěnů. Večer zabíjíme poslední zatoulanou blechu a jdeme spát.

Vyrážíme do druhého kempusu, Pavel si musí vyzvednout pas. Cesta je rychlá. K bráně kempusu přijíždí několik autobusů naráz, tak se u bezpečnostní kontroly tvoří fronta. Pavel si vyzvedne pas a vyrážíme na prohlídku kempusu: kempusu Mt. Scopus je na kopci, takže máme krásný výhled na Jeruzalém. Mrtvé moře bohužel kvůli oblačnosti není vidět.Pořizujeme několik fotek.

Když se Pavel stavuje za sekretářkou, dostane studentské průkazky, a složenku na placení pojistného. Dále se dozví, že je třeba dodat číslo účtu nejpozději ve středu, jinak univerzita není schopna vyplatit listopadové stipendium. V Happoalim mají bohužel pouze do jedné, což již bohužel nestíháme. Takže na středu máme jasný program.

Na oběd jdeme s ostatními postdocy do menzy. Lara (Kolumbijka) a Joan Baptist (Francouz) nám vykládají, jak si zařídili účet oni. Lara prý chodila po městě tak dlouho, dokud nenašla pobočku, kde jí účet založili ihned a bez počátečního vkladu tisíc šekelů. To se jí povedlo v Diskont bance u Bus Central. Joanovi založila (původem francouzská) úřednice v Happoalim účet hned.

Ráno vyrážíme do banky. Volný úředník říká, ať jdeme k němu, načež nás sprdne, proč jsme nešli k té úřednici, u které jsme byli minule. Vyhledá papíry a říká, že pokud nám nevolali, nemohou pro nás nic udělat. Na odpověd, že nám bylo řečeno, že založení účtu bude trvat dva až tři dny a už je to více než týden, odpovídá, že to je mu jedno, musíme počkat až to bude. Jdeme si stěžovat k managerovi banky, ta říká, že účet nezakládají oni, že se to musí nahoře schválit a zatím to schváleno nebylo. Když říkáme, že účet potřebujeme dneska, odpoví, že to může zaurgovat a snad by zítra či pozítří byl. Vyžádáme si zpět naši složku obsahující naše ofocené pasy a rozloučíme se. Ještě na nás volají, že jim je to jedno a je to naše volba.

Jdeme po ulici Jaffo směrem z centra a hledáme Diskont bank. Na rozdíl od Happoalim a Leumi nemá název v latince, ale pouze hebrejsky. Zuzka si naštěstí pamatuje, že je logo zelené a přibližně i jak vypadá, a tak Pavla na jeden zelený nápis ךיםקנט upozorní. Pavel využije toho, že se již naučil abecedu a potvrdí, že se jedná o Diskont.

V této bance mají místo klasického elektronického vyvolávacího systému pouze odtrhávací lístečky s čísly. Když na nás dojde řada, je nám řečeno, že pro založení účtu musíme kontaktovat ředitelku pobočky, to je prý ta kráska v té zavřené kukani. Když ji vysvětlíme, o co jde, odvede nás k jinému úředníkovi, který řekne, že založení účtu nějakou dobu trvá, půl hodiny, možná více.

Následující tři hodiny strávíme vyplňováním formulářů a podepisováním různých prohlášení v hebrejštině. Úředník píše jedním prstem, anglickou klávesnici téměř neovládá, takže je rychlejší, když některé kolonky v systému vyplníme sami. Navíc mají nový systém, a tak se v něm dotyčný ještě příliš neorientuje. Věc je navíc komplikovaná faktem, že jsme cizinci (to prý pak trvá tak 2x déle, jelikož se musí spolu s účtem vyplnit i daňové prohlášení) a chceme společný účet (to trvá opět 2xdéle, jelikož je třeba vyplnit dvojnásobné množství údajů a vytvořit sdílenou identitu). Půlku lejster, které úředník vytiskne, nakonec hodí do koše. Jenom pro ilustraci, systém pro uživatele vygeneruje unikátní identifikační číslo. To si však nezapamatuje a když se dá tlačítko založit účet, musí se znovu napsat. Aby si dotyčný identifikační číslo zapamatoval, vytiskne screenshot obrazovky. Apod.

Po cestě zpět potkáváme Karima, chvilku se bavíme, my pak jdeme na oběd. Po obědě se stavíme za sekretářkami odevzdat číslo účtu. Uff, stihli jsme to včas.

Ráno jdeme do kanceláře a chvíli děláme matiku. Zuzka si čte maily. Když v tom nová zpráva. Gil se ptá, zda můžeme být za 30 minut v bytě. On prý má nějakou schůzku a v půl jedné přijde IKEA chlap smontovat postel. Urychleně vyrážíme z kanceláře a nastupujeme na bus číslo sedm. V bytě jsme přesně na čas v 11:30.

Gil nám dá klíče a odchází. Zuzka trošku poklízí a zbavuje povrchy nánosů prachu. Asi po hodině přijede chlap na motorce s nářadím a pistolí u pasu. Anglicky neumí ani slovo, jediný styčný bod je slovo IKEA. Po další hodině je postel smontována. Můžeme zpátky do školy.

Kolokvium stíháme jen tak tak. Po něm již tradiční občerstvení. A poté novinka, kterou vymyslel Karim - představení jednotlivých postdoců. Dnes jsou na řadě první čtyři. Prezentace jsou poměrně zmatené, většině témat nerozumíme, Lara např. vysvětluje, proč je důležité, když má člověk topologickou varietu se zadanou symplektickou diferenciální formou, hledat podvariety, na kterých se daná forma nuluje a které navíc splňují řadu dalších podmínek.

Pokračujeme v úklidu, čeká nás koupelna, záchod, balkon a na něm pračka. Také je třeba před šabatem nakoupit. Opět vyrážíme na trh Mahane Yehuda. Ten je celkem blízko našemu bytu.

Po obědě chceme vyprat. Potřebujeme čisté ložní povlečení, nebot Pavel musí v bytě ze soboty na neděli přespat. Pohled do pračky nás zarazí -- těsnící guma kolem dveří je zčernalá, holt plíseň. Pavel se urychleně vydává do obchodu sehnat nějaké Savo, než zavřou kvůli šabatu. Stihne to jen tak tak, vrací se s nějakým prostředkem na koupelny (Savo je český výrobek, přirozeně ho tu nemají). Naštěstí Zuzka v mezičase našla v jedné skřínce na balkoně chlor, tak pračku nakonec úspěšně vyčistíme.

Ráno sbalíme co nejvíce věcí a přesunujeme se z hotelu do bytu, čeká nás další den plný čistících prostředků. Po dokončení první fáze, odstranění centimetrových nánosů prachu, nás čeká důkladný úklid ložnice. Jen pro ilustraci, je třeba vysát i strop, obsahuje spousta pozůstatků nějakého hmyzu. Za skříní se nachází nějaká černá, příšerně zapáchající hmota, asi se sem někdy zatoulala kočka...

V devět je hotovo a Pavel zde může přespat. Další den brzy ráno totiž přijde nějaký člověk zamalovat stopy po průsaku na stropě. Pavel zjišťuje, že Gil sice koupil matraci a povlečení, ale zapomněl na prostěradlo. Vyměníme si s Gilem tři emaily, než to pochopí.

Zuzka ráno stěhuje zbylé věci z hotelu do kanceláře a odubytovává nás, recepční se ptá, zda bylo vše OK. Zdá se, že o blechách vůbec neví.

Za Pavlem v půl osmé ráno přichází malíř. Opět neumí ani slovo anglicky. Akorát opakuje "avak" a zavírá dveře. Pak se na něco ptá a krouží při tom rukou. Jak se později ukázalo, chtěl nádobu na rozdělání sádry. Po vymalování Pavel běží na oběd a přednášku z matroidů.

Večer odnášíme věci z kanceláře do bytu a oficiálně začínáme bydlet.

Pondělí je jako vždy nabité. K našemu překvapení Gil na kombinatorický seminář přináší velkou tašku se dvěma prostěradly. Na semináři to působí komicky.

Ráno dostáváme klíče od nové kanceláře, je v budově naproti na stejném patře, jako má kancelář Karim. V kanceláři jsou tři stoly a tři židle, jinak zatím nic. Prý potrvá asi dva měsíce, než nám ji dovybaví. Pavel doufá v tabuli.

Pavla odchytne sekretářka, že si potřebuje ofotit jeho vízum. Bavíme se s Karimem o matice a pak jdeme na "dynamics" talk.

Zuzka se baví s Karimem o Simonově domněnce, Karim má nápad, jakto řešit, ale ukáže se, že vlastně řeší něco trochu jiného, slabšího.

Večer je párty pro postdocy. Na začátku je jídlo, následují organizované a rádoby zábavné seznamovací hry. Pavlovi se to líbí, Zuzce ani ne.

Karim má rád kočky. Často ho vidíme, jak sedí před budovou na lavičce, na klíně dvě kotata a přemýšlí o matice.

Odpoledne je kolokvium, po něm následují prezentace postdoců. Tentokrát se představujeme my. Zuzka mluví o multipolynomiálním dělení, Pavel o vnořování skeletonů simplexu na plochy. Jde to dobře.

Víkend je opět ve znamení úklidu, tentokrát je na řadě obývák. Zuzka je trošku nachlazená, tak páteční úklid zbývá na Pavlovi. Umýt okno dá zabrat, zvenku na něm byla přibližně 1cm silná vrstva bahna. I odtáhnout klavír je makačka.

Nic zvláštního se neděje. Nemajíce uklizenou kuchyň, jíme stále chleba s humusem.

Při příchodu domů Zuzka otevře dveře a utrpí šok. Uprostřed předsíně si trůní šváb. Naštěstí je to náš poslední hmyzí incident.